Horácký folklorní soubor Pramínek Jihlava

Po několika týdnech až měsících příprav nastal den D. Kolem jedenácté dopoledne jsme vyrazili dvěma auty nezávisle na sobě z Jihlavy na Letiště Václava Havla v Praze. Tam jsme se sešli až překvapivě rychle. Na všechno jsme si nechali obrovskou časovou rezervu, takže byl čas dát si sváču, kafe, a až pak řešit odbavení (a stejně tak brzo nebyla otevřená přepážka). U economy class byla docela fronta, tak jsme se nacpali k fajn slečně u prioritního odbavení (ona si nás stejně zavolala). Pořád nás všude kontrolovali, jestli fakt dostaneme víza atd. A hlavně na nás koukali jak na idioty, co to táhnem za mrtvolu v tý bedně. Kufry nám prošly v pohodě, byli jsme v rozmezí od 12 do 20 kg. Horší to bylo s bednou. Poslali nás k odbavení nadměrných zavazadel a tam nikdo. Za chvíli vylezl chlápek, zaremcal, že to sám tahat nebude a zmizel na druhou stranu letiště. Naštěstí za dalších pár minut se objevil další, o dost ochotnější. Náš pár měsíců starý odhad váhy bedny vyšel skoro přesně, měla přesně 70,4 kila (byla tam navíc role smršťovací fólie).

U kontroly příručních zavazadel jsme měli strach, že budeme muset z batohů vyndat úplně všechnu elektroniku, ale obavy byly naštěstí zbytečné, stačily jim jen notebooky. Při pohledu na ostatní cestující jsme zjistili, že někdo opravdu nakupuje v bezcelní zóně – chlápek před námi musel vyskládat z tašky asi 10 parfémů a podobných věcí, někdo jiný šel s fungl novým šicím strojem. Nejlepší byl ale chlápek, co si chtěl s sebou vzít do letadla křovinořez v krabici. To by mu možná ještě prošlo, kdyby v něm nebyl benzín… A vůbec byl zvláštní, kolem čtvrt na 4 hodil sáčko na zem a začal se modlit.

Let proběhl v naprosté pohodě, jen šest hodin ve vzduchu je prostě celkem nuda. Lenka sice překonala svůj strach z létání, ale cesty zpět se bát zase bude. Terka se těší. Já po dobu letu kreslil tenhle web, Marek a Jirka koukali na mobilech na filmy, pan Brtník na letušku a mezi tím pročítal česko-ruský slovník. Až do přistání v Taškentu jsme byli jen obyčejní cestující v economy class s velkou bednou. Jen co jsme přistáli, vyhlásili rádiem, že máme u letadla přistavený extra mikrobus a nemusíme se mačkat s ostatními v tom normálním (škoda, že hlášení bylo anglicky a nikdo nám neřekl „teď dávej pozor, týká se tě to“). Odvezli nás k nějaké VIP přepážce pasové kontroly, vybrali si od nás lístky od zavazadel, … Tady jsme začali mít trochu strach, co se bude dít. Všechno ale bylo v pohodě, za chvíli přišli s našimi kufry i bednou, ujal se nás jeden z organizátorů festivalu a začaly se tisknout víza, vypisovat celní protokoly atd. Za chvíli za námi dorazil i zástupce velvyslance v Taškentu pan Masařík, což nás velmi uklidnilo. Vyřízení víz sice nějakou dobu trvalo, ale měli pro nás nachystané i občerstvení.

Po vyřízení všech těch papírů na nás na letišti čekal mikrobus. Haha, mysleli si, že do toho ISUZU dají naši bednu do kufru. Chyba lávky, celou cestu do hotelu jsme jeli s otevřenými dveřmi. Ubytování v hotelu byl pro nás další šok. Žádná ubytovna nebo intr zemědělské školy, jak jsme zvyklí z festivalů v ČR. Ubytovali nás ve čtyřhvězdičkovém hotelu Uzbekistan v úplném centru hlavního města. Dokonce přiběhli i poslíčci pro kufry. A dveře ve výtahu mají tak vyleštěné, že tam ani nemusí být zrcadlo. Uzbeci pak řešili docela složitý rébus, jak nás vlastně ubytovat. Vedoucí skupiny přece musí být sám, nemůžou být kluci s holkami atd… Nakonec nám dali pět dvoulůžkových pokojů, které jsme si nakonec stejně přerozdělili sami tak, že nám jeden zbyl speciálně pro bednu s nástroji. No, a to už byly asi 3 hodiny místního času, tedy čas vypít trochu becherovky a jít kolem čtvrté spát. Dobrou.