Horácký folklorní soubor Pramínek Jihlava

A černé deštivé mraky znovu křižují nad táborem a krom deště přinášejí i pochmurnější náladu. Mnoho moudrých lidí už vyřklo mnoho moudrých metod na zbavení se špatné nálady. Zde asi někdo moudrý prošel kuchyní, protože vánočku a kakao jsem od nich nečekal (kuchyně mě díky tomu překvapila hned ve dvou věcech: 1. takhle dobré kakao jsem dlouho neměl a 2. k vánočce nebyl margarín, takže to byl vážně úspěch).

Tento den se oficiálně nazývá „volný“ ovšem já to zde tak nemohu nazvat, protože by to byla opravdu velká nadsázka, možná až ironie. „Návštěvní den“ je už vhodnější název, ale taky to nevypovídá přímo o tom co se tu děje.

Po snídani by mělo následovat zaměstnání, ovšem všechny jsou na dnešní den zrušeny (proto se to někdy, milně, nazývá volný den). Nás čeká něco podobně oblíbeného – nácviky. Dnes se musí projet úplně všechny části vystoupení. Máme na to tři hodiny (včetně svačiny, přesouvání a zavlažování se). Někdo znalý divadelní terminologie, by to mohl nazvat generálkou, ale to by se opravdu mýlil. Když někdo dělá generální zkoušku, tak už je vše hotové. Tady nám chybí ještě opravdu hodně, aby se představení dalo považovat za hotové. No, máme ještě týden to zvládnout.

Líbí se mi, že jsme už všichni obětmi stereotypu (ironie) a dnešní den vše krásně narušuje. Nejen proto, že je „volný“ ale i díky dešti co nás nehodlá opustit. Tudíž nástupy se dělaly vevnitř, všichni z dolní budovy se rozhodovali, jestli vzít bundu nebo jestli to přejdou. Jak málo stačí k tomu, aby se začal hroutit systém. Ale jedna věc byla narušena přímo vedením – polední klid – ruční práce. Dnes historicky poprvé, na tomto táboře, byl opravdu vyhlášen polední klid se vším všudy (ale já díky tvoření a sepisování tohoto blogu znovu zasedl na svoji židli a psal). Mohu hádat, že někdo odešel a hodil si dvacet.

V této chvíli se dostáváme do doby, kdy už bude lepší tento den nazývat „návštěvní“. První rodiče přijíždí hned po obědě (určitě nemusím psát, že to jsou rodiče, těch nejmenších). Po prvních přijeli druzí a pak další a další až malé parkoviště před hlavní budovou bylo zaplněno a opozdilci se museli projít (nutno podotknout, že museli táhnout všechny tašky s jídlem a buchtami). Všichni se museli při vstupu podepsat (nikdy není dost byrokracie). Po tomto formálním kroku už vše bylo na rodičích s dětmi. Povětšinou to vypadlo tak, že se děti přivítaly s maminkami a tatínky a dalšími, třeba i s čtyřnohými členy rodin. Poté děti musely ukázat vše co tu je, od jídelny přes záchod, až došly na pokoj (u dveří se chlubily kolik sluníček mají). A pak už většinou bez vyššího smyslu chodili po táboře (spíš po hlavní budově, díky přízni počasí) a klábosili co nového, jak moc se jim tu líbí a co dobrého jim tu vaří.

Nesmyslné potloukání přerušilo až vyhlášení „Olympijských her“ (ty nahradily „Pouť“, která byla na předchozích táborech). Takže dětičky zapojily své rodiče (víc lidí víc vydělá), aby v nejrůznějších disciplínách získali herní měnu, kterou nadále mohly směňovat za ovoce, nějaké drobnosti a sladkosti (z vlastní zkušenosti hlavně za ně).

Krom dobrot k zakoupení tu byly i ty buchty, co maminky upekly pro celý tábor. Ale s touto větou nemohu zas tak souhlasit, protože jsou i mnozí tatínci, co pečou. A ještě jednou se musím opravit, nebyly jen buchty (nebo celkově sladké) ale byly slané pochutiny (za mě to vyhrálo uzené kuře). Jsem rád za hojné množství všeho dobrého, protože se zbytky dojídaly až u snídaně další den – ale to už bych předbíhal, takže se vrátíme zpět k dnešku.

Bylo po nákupech, malá i velká bříška byla naplněná a nastal ten smutný čas odjezdu rodičů. Leč vedoucí chtěli odjezd spojit s různými hrami, co měly děti vtáhnout natolik, aby zapomněly na rodiče, slzy tekly. Tekly u malých i těch starších. Tudíž bych zase měl tento den nazvat nějak jinak, trochu víc poeticky „Den, kdy proudem netekla jen voda z nebe“.

Ale to je zbytečně smutný a dlouhý název a proto zůstaneme u „Návštěvní den“.

Návštěvní den skončil.

Autor: Vojtěch Šoula