Horácký folklorní soubor Pramínek Jihlava

„Píííísk! Budíček!“ Tak takhle nás někdo z vedoucích (popravdě nevím kdo, zaspal jsem to) probudil do neděle – v normálním světě nepracovního – pro nás prvního pracovního dne. Bylo to v sedm hodin ráno, v době, kdy většina z nás o prázdninách nemá ani představu, že tato hodina existuje. Měli jsme jen pár minut na to, abychom se dostavili na náš první ranní nástup.

Rozcvička přišla následovně, teda spíš přiběhla (ha ha, takový malý textařský vtip). Všichni tanečníci se pod vedením svých instruktorů protáhli a roztančili. Muzika se od nás oddělila (po mnohaletém prošení vedení) a šla se proběhnout. Jejich vedoucí, Matěj Dohnal, byl znaven, jinak si to muzikantky pochvalovaly. My tanečníci jsme se tak akorát rozehřáli, aby svaly nebyly překvapené, že se bude něco dít.

Půl hodiny – přesně tolik jsme dostali na provedení nezbytné hygieny a úklidu pokojů. Ten, kdo potřeboval víc času, se okrádal o snídani. Ta překvapila všechny. Chleba s pomazánkou (omlouvám se za velice stručný popis, ale ani Karel Čapek by z toho neudělal „Povídku o královské hostině“). Pro spoustu lidí je snídaně základ, ale pro menší skupinu lidí zbytečnost – ti se smáli.

Bez velkých prostojů jdeme na další nástup, kde nám čte pan Brtník první zaměstnání tohoto tábora. Dle oficiálních informací nebyl nikdo během žádných aktivit zraněn, gratuluji!

Paní kuchařky se rozhodly pochlapit a připravily „přesnídávku“ (svačina mezi prvním a druhým zaměstnáním). Byl to meloun. Všichni si vesele chroupali svůj kousek a všude kolem plivali semínka.
„Sešli jsme se, za účelem získání dalších instrukcí k přesunu na další aktivitu vedenou odborným vedoucím, jenž nám bude přiřazen.“ – česky řečeno: „Proběhl nástup na další zaměstnaní.“ To znovu proběhlo bez komplikací a navíc všichni jsme ještě plni síly a odhodlání do jakékoliv činnosti.

Na většině táborů, co jsem kdy absolvoval, byl jídelníček přístupný. Zde chybí, ale to nám rozhodně nevadí, protože tipování co asi bude, podle čichu je taky zábavné. Zkusím Vám dát indicie a schválně jestli vás napadne, co by mohlo být k jídlu: cítili jsme zelí, cítili jsme maso a viděli jsme knedlíky. Teď si v hlavě řekněte, co by to mohlo být. Byl to segedínský guláš (jestli jste jako já hádali – kndelo, zelo, vepřo – tak se nedá nic dělat, snad ale tato klasika taky někdy přijde). Zpestřením (jen pro nováčky) bylo následné zpívání tzv. „denní písničky“. Muzika nás ji naučila a odzpívala ji s námi. Na každém táboře mě udivuje, že naši kolegové z Chorvatska se dobře zvládají učit naše písně.

Teď vás musím seznámit s něčím, čím je náš tábor odlišný od jiných. Ano, máme polední klid, ale lepší název pro něj je „ruční práce“. Takže se ani po obědě neflákáme a poctivě tvoříme (ještě, že tu máme nadané vedoucí, co nám s výrobky pomáhají, jinak nevím, jak by dopadly). Takže se maminky těšte, určitě dostanete nějaký dáreček.
Po vytrávení přicházejí „nácviky na vystoupení“. Určitě víte, že všechno naše snažení se každoročně završí vystoupením. A na to je potřeba pilně trénovat. V tento den jsme teprve na prvopočátku všeho.

Někdy v tento čas jsem zpozoroval neznámé vetřelce. Byli jimi táborníci, co se mírně zdrželi. Už to nejsou žádné děti, ale dospělí folkloristi ze souboru Stražišťan.
Zdá se vám, že jíme málo? Podle mého, stále hladového žaludku ne. Proto jsem uvítal i s řadou dalších hladovců, svačinu. Margarín, co si hraje na máslo, a rohlíky. Ještě, že ty se dají pozřít samotné. A ti co nemají tak vybíravý jazyk jako já, snědli i „máslo“.

S plným žaludkem a s trochou úsměvu (opravdu už se nám po námaze začal vytrácet ze rtů), jsme si na dalším z řady nástupů vyslechli, co bude naše opravdu už poslední (pro tento den) zaměstnání. Povětšinou šouravým krokem jsme se odebrali na svá stanoviště a začali provádět úkony, které nám byly zadány v naději brzkého konce. Takto to zní, jako bychom byli opravdu v pracovním táboře co má na vratech nápis „Práce dělá svobodu“, ale to je jen takový trochu přibarvený pohled autora (asi z hladu).

V tomto odstavci budete muset vyslechnout, že byla večeře a že byla krupičná kaše a že nám chutnala. Byla večeře a k ní krupičná kaše, co nám moc chutnala. Teď by měla přijít ještě písnička, ale než se muzikanti nadáli, většina tanečníků byla pryč (za to může neznalost těch, co tu jsou poprvé a nedůsledné vysvětlení, že se zpívá po každém jídle krom snídaně) Vše bylo odčiněno při posledním denním nástupu. Po vyslechnutí si, co mají vedoucí na srdci, jsme si zapívali píseň dne – Na hoře Táboře.

Pamatujete si na barvení šátků do týmu táborové hry? Tak teď nám Zbyšek osvětlil co je vůbec za téma naší „táborovky“, jak funguje a hlavně co je naším prvním úkolem. Jestli se někdo vyznáte v historii starověkého Řecka, tak jste slyšeli o nějakém chudákovi, co snesl božský oheň mezi prosté lidi a byl za to potrestán tak, že byl spoután a supi mu trhali játra na kousky. A co jiného by udělali stateční hrdinové (my), než že by mu jeho játra donesli zpět? Takže jsme si užili běhaní s malými kousky jater (víčky od PET lahví), střílení po supech a když jsme byli supy, tak chytání právě sběračů. Tento těžký úkol přinesl i vážná zranění – popáleniny od kopřiv. Nebojte, děti byly uchlácholeny, že je to zdravé.

První večer se chýlí ke svému závěru. Už méně energičtí tábornici se šourají po táboře, ti nejmenší se myjí a pomalu chystají ke spánku. Někteří starší si užívají míčových her, ale taky brzo ulehnou.

Teď bych Vám chtěl sdělit věc, co mě večer dostala do nepříjemné situace, stejně tak i jiné pány. Znáte to, jdete si provést svoji večerní hygienu. Jdete do sprchy, připravíte mýdlo, zapnete vodu, stoupnete si do proudu… To byla ta nejhorší věc, co se mi toho dne stala. Všechna teplá voda byla spotřebována a já se mohl s radostí utužovat.

Tábor usíná, krom těch co mají asi nejmíň energie ze všech – vedoucí. Zasedají ke své poradě a řeší důležité záležitosti. Někdy v noci i oni končí a jdou ulehnout.

Je noc a nic se neděje.

Skončil první pracovní den na letním soustředění Pramínku Jihlava.

Vzkaz pro maminky: Všichni se máme moc dobře, nikdo nám neubližuje a vaří tu dobře (ale vy vaříte rozhodně lépe).

Autor: Vojtěch Šoula (ve spolupráci Jolany Dubové)