Horácký folklorní soubor Pramínek Jihlava

Dnes píšťalku nikdo neslyšel. Všichni vstali, tak jak chtěli (ovšem po snídani museli být připraveni k odjezdu). Většina vstala v sedm, protože si chtěla dobalit poslední maličkosti a připravit kroj.

Klasická snídaně, proto ani neuvedu, co k ní bylo. Jediné, co bych podotknul, že nám byly sděleny instrukce odjezdu.

—

Ručník, co jsem použil po ranní hygieně, skládám do kufru – poslední věc, která nebyla sbalena.

S drobnou námahou zapínám kufr. Po tom, co už konečně mohu slavit úspěch mi v hlavě blikne ,,Tak, je konec”. Chtěl jsem to? Nebo spíš ,,Chtěli jsme to?”.

Každý měl nějaký problém s táborem: “večerka”, “rozcvička” nebo snad “margarín”. Ale vše se přeci dalo přežít. Vlastně docela i u užít (krom toho margarínu).

Celý tábor měl hned několik přínosů, a to pro každého. Například: “Kdy naposled jste mohli být se svými kamarády 24 hodin denně, 14 dní vkuse?”. Já myslím, že to bylo dávno (možná i na minulém táboře)

“Kdy naposled jste mohli zaznamenat, takový pokrok v tom, co děláte?” Každý se zlepšil. Malí i velcí. Noví i staří členové. V jedné nebo ve spoustě věcech. Pokud tomu nevěříte, vzpomeňte si na červené body…

“Určitě byste doma zažili, tak nabitých 14 dní?” Ano, byla to dřina. Každý den budíček, rozcvička, spousta nástupů (a ještě víc margarínu) a mnoho dalšího náročného. Ale vemte si, že se vám někdo věnoval od rána do večera. A nemyslete si, vedoucí, by byli taky moc rádi, kdyby si mohli přispat a nemuset mít rozcvičku.

“Navázali byste mezinárodní přátelství?” Každý jste určitě promluvili s nějakým z tanečníků z Chorvatska. Podle mého to nebyl jeden jediný rozhovor za celý tábor. Spíš si myslím, že jste si stihli najít nové kamarády (což se mi potvrdilo, když jsem sledoval Facebook).

—

Ti noví přátelé mi připomněli událost z rána před odjezdem. Všichni sbaleni (prakticky měli už kufry naloženy) čekali na jejich odjezd. A při tom probíhalo focení, objímání a už první loučení se.

—

Cesta do Jihlavy na vystoupení byla úplně jiná než z Jihlavy na tábor. Byla celkem svižná, ale něco bylo ve vzduchu. Možná to trochu byla nervozita z vystoupení, možná trochu drobné zklamání, že už je konec.

—

Vystoupení

Každodenní taneční nácviky nás měly dostatečně připravit na tento den.

Celý program byl rozdělen do tří bloků. To, co jsme měli předvést bylo stejné, jako předešlý den, plus pro nás typická Horácká kola.

Vše klapalo. Dokonce i když se něco pokazilo, tak se to podařilo zamaskovat. Nebudu tu vypisovat, co se podařilo a co ne, prakticky se podařilo vše. A nakonec přišel i zasloužený aplaus.

Nastala poslední fáze – odpis dítěte z tábora.

S tím přišily ty slzy a ta hromada objetí (já na toto chvíli vyzrál a utekl jako první).

Nevím proč by se mělo brečet. Vždyť jsme všichni přežili (a dokonce jsme i docela zdraví). A užili jsme si to. A… (no tento důvod si domyslete vy, protože toto není jen můj blog, ale nás všech). Každý si odváží zážitky, nové zkušenosti a třeba i ty nové kamarády (obrazně řečeno).

—

Tábor Doubrava 2017 je za námi. Všichni ho přečkali a znovu se setkali se svými rodinami (ne všem se to po pobytu na nějakém táboře povede). Děkuji všem táborníkům za skvělý přístup ke všem úkolům. Děkuji všem instruktorům za trpělivost a snahu, při všech aktivitách. Děkuji všem, co nás podporovali (třeba buchtou o návštěvním dni)

—

A ti, co jsou opravdu smutní, že už je konec – za dva roky zase!

Autor: Vojtěch Šoula