Horácký folklorní soubor Pramínek Jihlava

LIDÉ VE TMĚ

Tma ještě nestihla odejít. Slunko nemá tu sílu, aby se prodralo přes silnou hradbu temných mraků. Celý tábor je zahalený šerem a zimou, která se drala až do morku kosti. Tohle jsou snad jasná znamení proto, aby lidé zůstali v postelích a užívali každé krásné chvíle strávené v teple přikrývek. Ovšem píšťalka vyštěkla jasný rozkaz – NÁSTUP.

Zničeni spánkem a rozmrzeni zimou, kráčeli stejně jako den předtím na svá stanoviště. Úsměv na rtech – nebyl. Ale snažili se o smích. Jakýkoliv pokus se cení. Ale je to stále těžší. Lidé potřebují slunce a spánek – ne tmu a kávu (pěkný pokus o prolomení únavy). Lidé, ale musí makat, takže je jedno, co potřebují.

—

Jíme, protože musíme. Jíme, protože nám to chutná. Jíme, protože si tím něco kompenzujeme. Ať už jíme z jakéhokoliv důvodu, vždy jíme jídlo (v lepším případě, v tom horší to je chleba/rohlík s margarínem). Na táboře se jí, protože se musí, protože, to chutná, protože se tím něco kompenzuje.

—

(NE) OBYČEJNÝ DEN

Ráno se probudíte s mírnou bolestí zad a prohodíte se svým spolubydlícím, že ty postele jsou vážně hrozné. V polospánku se odbelháte na nástup a z něj se pokusíte o běh na své cvičiště. Během toho co cvičitel ukazuje následující cvik si uvědomujete, všechny svaly co vás nepříjemně tahají. Dlouho se nad tím nezdržíte, protože víte, že vás budou bolet zase další den jiné svaly. A navíc máte v hlavě otázku, co že máte tancovat. Jakou nohou máte vyjít. Kvůli komu zastavili rozcvičku. Kvůli mně? Co jsem udělal špatně? No jo… já myslel, že děláme něco jiného.

Trapas, který se vám podařil na rozcvičce, vyprávíte svým spolustolovníkům při pojídání margarínu u snídaně. Někoho to zajímá, někoho ne a někdo to dokonce trumfne ještě trapnější událostí ze sprchy nebo přímo z jídelny, co se stala u výdejny jídla. U přeplněných stolů je slyšet chraplavý smích pomalu roztávajících lidí. Během několika minut, bez povelu, jídelnu vyklidí a jako cvičení psy přijdou na jeden z nástupů.

Nástup. Hodina a půl zaměstnání. Nástup. Hodina a půl zaměstnání.

Všichni se znovu scházejí u stolů a vyprávějí si. Po sjednání klidu začíná skřípot houslí, brumlání basy a pískot klarinetu. Hudební ansámbl představuje novou píseň. Všichni, kdo umí mluvit, musí opakovat jednotlivé verše. Doprovod nástrojů zapříčiní, že strohá recitace se promění v hromadný zpěv všech folkloristů.

V době, kdy pracovat rukama a něco tvořit, je téměř ostuda, my zasedáváme k rozdělanému kousku a pomalu z něj vytváříme, to co chceme. Z drátků vyrábíme šperky, co nemají žádnou velkou prodejní cenu, z vosku odléváme svíčky, co pozbývají symetrie a z kusů bavlnek dáváme dohromady prapodivné chobotničky. Pro kde koho zbytečnosti – pro nás díla hodna mistrů. Náš národ by přeci neměl zapomínat na to, jak se pracuje rukama, protože stále se dá říct: „Zlaté české ručičky.“.

Malí i velcí, všichni, co jim byl přiřazen nějaký tanec se přesouvají. Znovu. A teď zase někam. A trénují. Znovu. A teď zase něco.

Nástup. Hodina a půl zaměstnání.

Všeobecný ruch. Vyčkávání. A následný monolog vedoucího. Motivace je jasná – tajemná zamčená truhla. Dřevěná a místy pobitá tmavým kovem. Ukrývá něco, co my chceme. A proto budeme bojovat o klíč.

„H4!“ Nebo: „A5!“ Anebo další písmena abecedy a různá čísla. Kdybyste viděli situaci, určitě byste se ztratili v neuvěřitelném zmatku. Lidé běhali po lese s malými papírky na čele a doufali, že někdo z bílé sekty je neuvidí. Jejich přečtení je totiž vrátilo na začátek a vzdálilo je to od klíče. Několikaminutový boj. Plazení se po zemi. Skákání od stromu ku stromu. Nesčetné šrámy. Ale vítězství tu bylo. Otevření tajemného kusu nábytku zařídil hnědý tým.

—

Všichni bojovali. Přes den. Přes nácviky. I ve hře. A bojovat ještě budeme.

Autor: Vojtěch Šoula