Horácký folklorní soubor Pramínek Jihlava

Je 29. července kolem osmé hodiny ranní a začínají se sjíždět první natěšení táborníci v doprovodu svých rodičů, sourozenců a možná i dalších členů rodiny. Rodiče odevzdávají potřebné formuláře našemu vedoucímu Staníkovi. Jelikož v pokynech bylo napsáno, že sraz se uskuteční mezi 8. a 9. hodinou, tak se stále trousí další a další děti. Před městským nádražím to spíš vypadá jako ve školce. Míváte občas takový ten pocit, který Vám říká, že „Teď se něco stane“ nebo „Teď něco udělaj!“ Pokud ne, tak jste asi nevypravovali žádného z táborníků v tento den, protože nějaký tento „pocit“ dostihl všechny skoro ve stejnou chvíli a tak se začali loučit s kým se dalo.

Dobře, že jste (vy čtenáři, kteří jste se s autobusem loučili) tak udělali, protože autobus už je připraven a bylo celkem vtipné, kdyby na nás instruktoři čekali v táboře a my nikde nebyli. (Teď jsem Vám prozradil hned dvě věci 1. že skupina instruktorů, kteří nás mají na starost, vyrazili do tábořiště už večer. 2. jsem prozradil to, že já autor tohoto článku a taky těch budoucích jsem jeden ze cvičenců tudíž si zde přečtěte opravdu jen to, co si my všichni zažíváme. Díky vyšší moci, či náhodě jsme vyrazili včas (První překvapení dne).

Cesta byla krátká a tudíž utekla rychle. Cestou se nás naše dvě oblíbené Leničky (Boudná a Pragerová) vyptávaly, jak moc se těším. Podle mého zbytečně. U odpovědí těch mladších to bylo očividné a u těch starších…No vyhnuli se větší kritice, tudíž úspěch.

Pan řidič začíná zastavovat autobus a všem je jasné, že už jsme na táboře Doubrava. První pohledy nás uchvátili. Spatřili jsme totiž autobus našich soudruhů. (Pozn. red. je možno nahradit spolutáborníky) z Chorvatska. Co si budeme povídat, ten náš se s ním nemůže srovnávat. Ale Vás jistě zajímá, jak se nám líbí tábor. (Možná, že jste na něm někdy byli. Stojí tu už vážně dlouho a určitě byste ho poznali, protože se tu vážně nic nezměnilo) Následný program byl takový, že jsme měli 2 těžké úkoly. Ten první byl si dojít pro kufr a zabydlet se v přidělených pokojích. Vše bylo dobře zorganizované (Druhé překvapení dne).

Možná by teď bylo i za dobře, abych přiblížil rozpoložení areálu. Obýváme celkem dvě budovy. V té, kterou budu odteď nazývat jako „hlavní“, jsou ubytované děvčata. Je zde i zdravotník (normálně pan doktor Pepa a jeho asistentka z řad maminek, která si kvůli nám udělala zdravotní kurz, Barča Jeřábková) a máme zde i jídelnu. V druhé budově spí zbytek zúčastněných – chlapci a většina vedoucích. Mezi těmito budovami je i volejbalové hřiště. Asi nejdůležitější místo pro nás všechny je „nástupiště“, které se nachází za zadním vchodem do hlavní budovy.

My teď máme popsaný areál a táborníci mají vybaleno a přesouváme se na první shromáždění, které proběhlo v příjemném stínu druhé budovy. Bylo nám tam sděleno co všechno nás čeká, co nesmíme dělat a jak se, kteří vedoucí jmenují (pro nás zkušené, to nebyla žádná novinka, ale holt se to musí udělat.

První setkání s táborovou hrou nás čekalo následovně. Byli nám podle jmen rozdány kartičky s obrázkem a indicií, ke kterému ze starověkých bohů Řecka budeme náležet. Starší si své bohy našli za všeobecného zmatku celkem rychle. Ti mladší za pomoci také dospěli k cíli. Jeden z vedoucích, co mají tuto hru na svědomí, Zbyšek Voda, nás podle seznamu zkontroloval, zda jsme dobře a každý je ve správném barevném družstvu.

Během barvení šátků pro táborovou hru se tvořily i další týmy. Tyto týmy jsou pracovní. V nich budeme trávit většinu dne, kdy budeme procházet jednotlivá zaměstnání (rodiče nebojte se, nejedná se o zneužívání vašich ratolestí k dětské práci). Jde o zlepšování jednotlivých pohybových dovedností. (např. původní tance nebo rytmy). Rozdělování do skupinek bylo podle tanečních dovedností, které posuzoval sám pan Brtník s pomocí Marty Voršilákové, Lenky Pragerové a Milana Voršiláka. Nakonec vzniklo 10 družstev i s muzikanty. Týmy byly očíslovány s tím, že ti nejmladší jsou 1. družstvo atd… Družstvům byl na základě losu přidělen i vedoucí, který je má na starost. Prvním úkolem družstev bylo vytvoření nástěnky, kam jednotlivcům i týmu budou udělovány černé a červené body. Musím se omluvit a vrátit se o kousek v čase – tedy k obědu. Ten byl dobrý, většina se snědla a to je na všech táborech jeden z nejtěžších úkolů. Hned skočím k události co by měla být až na závěr článku (Ale díky mé roztržitosti ale taky díky velkému množství toho co zde chci říct, nemám na vybranou, jinak bych na to třeba i zapomněl) – večeře. Jediné co k ní mám je, že byla dobrá.

Věc co není na našem soustředění zvykem je přebytek volného času. Ten vznikl, ale byl hned vyplněn díky pohotovosti Míši M. Ta vymyslela pár aktivit se kterými i pomohl i Zbyšek.

Dostáváme se k prvnímu večeru a prvními shonu ve sprchách. Těm nejmladším, co mají večerku v 21:00, pomohly hodné vedoucí. Ti co jí mají o hodinu později, to už zvládli samy, stejně tak, jako jejich kolegové, kterým bylo 18 let a mají večerku ve 23:00. Jediná věc, za to nesmírně důležitá věc, co se v táboře udála, byla porada vedoucích, ze které nesmím vynášet informace (kdybych nějaké měl).

Abych měl klid na svědomí musím Vám (hlavně maminkám) sdělit, že se tu objevilo pár dětí se slzami v očích a s typickou větou „Mě se stýská“. Nebojte se, všichni byli uchlácholeni, že už brzy zas pojedou domů.

Závěrem bych chtěl nám všem popřát hodně sil a zdraví abychom vše zvládli. Čeká nás opravdu náročná příprava, ale výsledky vám (snad) ukáží, že to stálo za to. O všem v průběhu budete informováni, takže určitě sledujte náš web.

Autor: Vojtěch Šoula