Tábor 2015: Konec
15. 8. 2015
Sobota, přišlo nevyhnutelné. Stejně jako všechno ostatní, i náš tábor musí někdy skončit. Sice není rozcvička, ale i tak je budíček lehce před sedmou. To aby si všichni ještě před snídaní stihli dobalit poslední věci. Začátek mého dne se od ostatních trochu lišil, musel jsem dojet do Třebíče vyzvednout chorvatský autobus, abych ho navedl na Jalovec. Po snídani se stejně jako včera objevuje Pavel, aby naložil všechny kufry, tašky, kroje, nástroje a rekvizity. Děti pojedou zpátky do Jihlavy vlakem, tak aby to nemuseli tahat s sebou. Vlak jim jede v 9:48 a podle informační SMS, co mi kolem deváté přišla, nemá žádné zpoždění. Těsně po deváté tedy odchází zástup asi třiceti dětí a vedoucích po sjezdovce dolů na vlak. Zbytek vedoucích, kteří tu jsou vlastními auty, ještě běhá po táboře a balí a uklízí ty úplně poslední věci. Kolem tři čtvrtě na deset už odjíždím i já.
Kolem půl jedenácté se všichni scházíme v Zoo. Chorvati už tu nějakou dobu jsou, takže už jsou převlečení a v klubovně se můžeme vystřídat. Čekají nás tři bloky vystoupení, každý na jiném místě a s jiným programem. Začínáme u hlavního vstupu do Zoo, program je následující:
Před dalším blokem máme chvíli čas, takže se stíháme občerstvit, někteří uklízí plochu, na které budou tancovat. Tentokrát to bude na babiččině dvorečku. Zem je tam trochu z kopce, tak jsme museli vybrat takové tance, u kterých to zase tak moc nevadí.
Na poslední blok programu se přesunujeme k hlavnímu občerstvení, to je kousek od výběhu medvědů. Z tohohle místa máme trochu strach, protože víme, že v areálu letního kina probíhá metalový festival a je to už docela blízko. Opravdu, je tu trochu slyšet dunění z probíhajícího koncertu kapely Debillheads. Taky nás trochu znepokojuje pohled na srážkový radar. Bude pršet, jen nevíme, kdy přesně a jak moc. Odsouváme začátek vystoupení o pár minut tak, abychom se těmi čísly, kde je zpěv důležitý, trefili do střídání kapel na metalovém festivalu. To se nám povedlo. I dešťová předpověď byla správná. Pršelo sice velmi krátce (necelou minutu), ale o to intenzivněji. Nevadí, chvíli jsme počkali a Husara zahráli znovu.
A pak už se jen loučilo, brečelo… No prostě jako na konci každého tábora.
Nechte si posílat novinky, informace o vystoupeních
a další zajímavosti emailem.
