Horácký folklorní soubor Pramínek Jihlava

Rána jsem se trochu bál. V 7:30 byla snídaně (lívance, ovoce, housky), což je docela brzo, ale dá se. Po snídani následoval průvod, což byl důvod mých obav. Jako basista tak nějak z principu nesnáším průvody (kdo se s tím má tahat?), a ještě ke všemu jsem měl dostat půjčenou basu. Náš hostes Alejandro (operní zpěvák a vedoucí místní muziky) se mnou zašel do hudební školy pro kontrabas. Dostal jsem cosi, co je o něco menší než 3/4 kontrabas, nemá to nastavitelný bodec, má to nylonové struny v barvách naší trikolóry a skoro rovnou kobylku. Jako jediné zásadní plus lze zmínit váhu – vzhledem k tomu, že tahle basa je jen z jednovrstvé překližky, váží asi tak půlku toho, co standardní kontrabas. Tohle všechno se taky dost podepisuje na zvuku, který prostě skoro není – vyřešeno snímačem. Smyčcem na to asi nikdo nikdy nehrál (chápu proč, skoro to nejde).

Vyrazili jsme do průvodu. To, co jsme viděli, jsme nikdy neviděli. Po cestě stáli občerstvovači rozdávající balenou vodu, ale to není to hlavní. Po celé cestě stála prakticky souvislá řada lidí, hlavně tedy dětí z místních škol. A každé dítě mělo v ruce vlaječku jednoho z účastníků festivalu (Mexiko, Kolumbie, Panama, Bolívie, ČR). Prostě atmosféra, jak když se vrací do města hokejisti z vyhraného mistrovství světa. Průvod trval asi hodinu, pak jsme se ještě půl hodiny fotili. Potom hurá do hotelu, až do oběda, který byl ve dvě, jsme skoro všichni spali.

Po obědě (kuře, špagety, paprika, pařená zelenina) muzikanti vyrazili na zvukovou zkoušku, takže jsme zjistili, že vystupujeme na fotbalovém hřišti. Na pódium jsme se dostali s půlhodinovým zpožděním, ale to tak nevadí. Zvukař v nás opět vidí Iron Maiden, ale na to už jsme si asi zvykli. Něco málo jsme zkusili, hlavně, jak zní basa se snímačem. Na zkoušce bylo docela teplo, sluníčko pálilo. Po zvukovce jsme se vrátili na hotel, abychom za hodinu jeli zase zpět na hřiště. Ostatní mezi tím nakupovali nebo spali.

Vystoupení začalo zhruba na čas, plus mínus deset minut, začínala být docela zima. Docela dost zima. Tribuna byla nacpaná k prasknutí. Všichni jsme se museli zúčastnit slavnostního zahájení i ukončení, takže to pro všechny kromě těch nejnemocnějších znamenalo asi tři a půl hodiny v kroji. A byla čím dál větší zima a rosa. Na řadu jsme šli až čtvrtí, takže jsme měli spoustu času přemýšlet nad tím, že jsme unavení a že máme už docela hlad. Vystoupení nabralo skluz hned po slavnostním zahájení, protože než se vykecali všichni důležití, bylo skoro osm. Bylo jasné, že se večeře v devět 100% nestihne. Na tomhle vystoupení už se nás taky dotkla únava a všechny další nemoci. Zbyšek a Katka se neúčastnili vůbec, Jirka to odehrál jen tak tak a ještě v sedě, ihned po naší části sedl do taxíku a jel na hotel, na zakončení nečekal. Na večeři jsme se dostali až asi v jedenáct, spát jsme šli kolem jedné.

Trochu jsme si vzpomněli na Uzbekistán, protože tenhle den ráno jsme dostali bodyguardy – federální policisty v civilu, s kolonou autobusů na stadion jezdil policejní doprovod. A ti dva tajní s námi chodili pomalu i na záchod. Jediná činnost, kterou vzdali, bylo nakupování bot.

Stav marodky: Zbyšek, Katka.

Matěj