Horácký folklorní soubor Pramínek Jihlava

Ještě večer jsme se dozvěděli, že nás ráno čeká další vystoupení ve škole. A tak proč ne, aspoň máme jistotu, že bude snídaně. Snídaně před vystoupením – opět míchaná vejce, k tomu fazolová omáčka, tortilly, sladké pečivo, tradiční káva (chutná jinak než naše, je už od výroby oslazená) nebo čaj. Ve škole jsme odehráli stejný program jako včera. Stejně tak Mexičani i Kolumbijci (už nám z toho [Andarele andarele] fakt hrabe).

Publikum šílelo jak čtrnáctileté fanynky na koncertě One Direction. Když jsme odcházeli z šatny (učebna biologie), děti byly drženy na schodech a jen ječely, když někdo prošel kolem. Vzpomněl jsem si, jak kdysi Petr Rychlý měřil v pořadu Natočto úspěšnost klipu podle toho, jak moc nahlas publikum ječí.

Pak jsme se vydali na výlet autobusem do centra Mexico City. Cesta probíhala vcelku rychle, tou dobou nebyl provoz. Viděli jsme hlavní náměstí, katedrálu (vstup zdarma), s jídlem to vypadalo všelijak, tak jsme někteří čas na rozchod místo na aztéckém trhu (kde byl mimochodem docela smrad ze všech těch kadidel) strávili v nejbližším McDonald’s. Mimochodem, Cheeseburger tu stojí 20 pesos, což je o trochu víc než u nás, BigMac menu vyšlo zhruba stejně. Pak se opět projevila totální organizační neschopnost místních. Nějakou dobu jsme chodili odnikud nikam, pak začalo pršet, tak jsme se schovali na poštu a aspoň koupili známky. Následně jsme se přesunuli do jakéhosi domu umění, ale protože tam nebyly zrovna jednoduše přístupné záchody, vzali jsme útokem kavárnu v obchoďáku SEARS naproti. A pak jsme dlouho na něco čekali. Protože ve městě zrovna probíhala nějaká vzpomínková studentská demonstrace, nemohl pro nás autobus přijet až k obchoďáku a museli jsme dojít my k němu. A pak jsme ještě dlouho čekali, protože se někdo ztratil (ne od nás).

Cestou zpátky jsme se chtěli ještě zastavit v Milpa Alta, že si něco nakoupíme, ale cesta opět trvala skoro čtyři hodiny, takže jsme byli rádi, že jsme stihli večeři v devět. A pak jsme šli spát. Ostatní soubory sice chtěly, abychom zase večer hráli, ale řekli jsme si, ať si hrají sami, když jsme na ně museli čekat. A tak jsme šli spát už asi v deset.

Matěj