Horácký folklorní soubor Pramínek Jihlava

Jedem. Teda vlastně letíme! Po odjezdu z Jihlavy jsme ještě na benzínce u Humpolce nabrali našeho překladatele Josého s manželkou a jsme kompletní. V Praze na letišti nastalo šílenství kolem vážení kufru. Kdo byl přes limit, dával věci k někomu, kdo měl ještě rezervy. Každý kufr byl v průměru zvážen asi třikrát, nakonec jsme se do limitu vešli. Další velká zábava bylo odbavení (check in) v samoobslužném kiosku. Systém asi není úplně dělaný na skupiny po 30 lidech. Ale dobrý, prošli jsme pasovou kontrolou, chvíli počkali v hale a už se cpeme do letadla. Máme letět v 9:55, ve čtvrt na 11 se stále nic nehýbe. Asi v 10:25 konečně startujeme. Let do Paříže trvá chviličku, tady není o čem psát. V Paříži nás čeká „běh“ snad přes celé letiště, naštěstí stíháme. U brány (Gate) se dají koupit nějaké sladkosti a pití, což se bude hodit. Dokonce je tam i WiFi. Nastupujeme do letadla. Všichni tam jsou včas, takže nechápeme, proč startujeme ve 14:45 místo ve 13:30. Možná to jsou ještě nějaké dozvuky stávky pilotů Air France, která včera skončila. Letíme. Dvanáct hodin nudy. Podávají se dvě jídla, vína je taky dostatek, takže se to celkem dá přežít. Při vystupování z letadla zjišťuju, jak jsme my Češi celkem čistotní – v ostatních částech letadla se válí po zemi spousta obalů, odpadků, drobků…

Nastává okamžik pravdy. Přiletěly s námi i všechny kufry? A bude na nás na letišti někdo čekat? To se dozvíme až za pasovou kontrolou. Hurá, kufry jsou všechny, jen jeden je trochu rozbitý, aerolinky za to berou zodpovědnost na sebe. Po průchodu kontrolou na nás opravdu někdo čeká! Tak hurá, nebudeme tady muset nijak bloudit. Ještě vyměnit peníze a přesun do autobusu. V Mexico City je právě něco mezi osmou a devátou večer. Podle navigace to do Milpa Alta je z letiště asi 40 km, takže nás čeká asi hodinka cesty. Chyba lávky, provoz je ve městě touhle dobou dost hustý a ještě ke všemu máme snad nejpomalejšího řidiče ve městě. Když se k tomu přidá fakt, že dlouhý autobus není na horských silničkách zrovna obratný (přeci jsem cca v 2500 m) – představte si, že jezdíte autobusem po horských silničkách někde v italských Alpách. I když už to několikrát vypadalo, že nejspíš vůbec nedojedeme, nakonec jsme v 1 ráno dorazili. Bydlíme v nějakém středisku, které snad patří pořádajícímu souboru. Velká jídelna, dřevěné budovy s pokoji. Přivítali nás tortillami s šunkou a sýrem. K tomu kečup a nakládané Jalapeños. Na pokojích jsme po čtyřech, i když původně jsou plánované tak pro dva (dvě postele vypadají spíš jako přistýlky nebo plážová lehátka). V naší budově jsou i záchody a sprchy, vždy 2+2, což pro asi 50 lidí, co tu bude celkem bydlet, není úplně hodně. Jdeme spát.

Matěj