Horácký folklorní soubor Pramínek Jihlava

Překvapení číslo jedna: V 7:10 nás přišel vzbudit Bohouš, že už přijel autobus a tak teda máme vstávat. Tak teda dobře, do osmi jsme sbalili kufry a vyhrabali se z pokojů. Vyfotili jsme se snad se všemi, kdo tam ještě byli, naskákali do starého autobusu a kolem deváté jsme dorazili dolů do centra města. Snídaně nebude? Asi ne… Čekáme na nový autobus, nějak nemůže trefit nebo co. Tak nám ještě ředitel festivalu koupil kafe v místní kavárně. Protože byl ještě čas, takticky jsme vyběhli do pekárny nakoupit nějaké buchty na snídani. Autobus přijel. No, skoro jsme ani nečekali, že bude vypadat tak dobře. Snídaně bude, máme hromadu balíčků na cestu (tak asi dva na osobu). Balíček obsahuje fruko, nějaké ovoce, pro které nemáme české jméno, sladkou tyčinku a housku (šunka, čerstvý sýr, rajče, jalapeño). Jedem.

Asi hodinu, možná déle jsme se motali po Mexico City, než jsme konečně dojeli na nějakou dálnici. Cestou jsme se dozvěděli, že se stavíme na pyramidy, tedy navštívíme komplex Teotihuacán. Docela nás zarazila cena vstupného: Studenti (ISIC) neplatí nic, ostatní $59 (asi 100 korun) – takže pozitivní překvapení. Jedním slovem NÁDHERA! Postupně jsme vyšplhali na Pyramidu Slunce a Pyramidu Měsíce. Výhled je úžasný, vůbec má to místo takovou velkou energii. Jen příštím generacím moc nedoporučuju snažit se 65 metrů vysokou pyramidu vyběhnout. Plíce astmatika docela trpěly, a ještě tam v těch 2370 metrech je přeci jen trochu řidší vzduch (jako tady všude). V areálu je spousta prodejců suvenýrů, se kterými je skoro nutnost smlouvat. Nabízejí různé stříbrné (fakt) přívěsky, různé věci z obsidiánu… Já tam ukecal sombrero na poloviční cenu, a to jsem se moc nesnažil. Jen tak mimochodem musím ještě zmínit, že si zpěvačky dali na vrchu pyramidy zkoušku a tanečníci tamtéž udělali hromadnou zvedačku. Popojedem. Popojeli jsme kousek ke kruhovému objezdu, jehož střed byl plný kaktusů a agáve. Všichni se fotili s kaktusem, sombrero se usadilo snad na všech hlavách. Už konečně zas jedem.

Někdy k večeru, ještě za světla jsme dojeli do města Tulancingo de Bravo (2180 m n. m.), chvíli jsme jezdili po městě. Najednou autobus zastavil před docela fajn hotelem. Stojíme v koloně, říkali jsme si. Ale ne, fakt tam bydlíme. Najednou místo postele a dvou přistýlek (plážových lehátek) máme dvě manželské postele, koupelnu na každém pokoji (záchod má prkýnko a toaleťák nám doplňují dvě roličky denně), televizi, skříň, telefon, wifi… Prostě obrat o 180 stupňů. Pak přišla večeře. Normální večeře, žádné fazole, žádné tortilly. Prostě brambory, kuřecí maso, spousta zeleniny, salát, kafe, čaj. A pak hned spát, když už máme tak krásnou postel!

Matěj