Horácký folklorní soubor Pramínek Jihlava

Historie tohoto víkendového výletu se začala psát už během ledna, kdy o naší skřipácké muzice řekl Medvěd svému bratranci v Německu. Jeho bratranec Hans má něco společného se spolkem Iglauer Singkrais. S Hansem a německým skřipákem Haraldem jsme si vyměnili ještě pár mailů a najednou bylo na světě pozvání na jejich každoroční víkendové setkání v německém městečku Neckarzimmern.

Setkání se blížilo a my zjistili, že vůbec nevíme, co nás čeká a ani kdo pojede, protože Jurovi se nechtělo a radši si našel práci. Nakonec jsme jeli ve složení Marek, Terka, Martina a Matěj v termínu od pátku 22. dubna do neděle 24. dubna.

Matěj jako správný manažer objednal auto, pivo, udělal svačinu a v pátek ráno jsme vyrazili na západ za odsunutými jihlavskými Němci. Cesta ubíhala tak rychle, že první přestávku jsme si udělali až na českoněmecké hranici, abychom ještě naposled zavolali svým blízkým.

Jeli jsme s časovou rezervou, a tak jsme si naplánovali poznávací zastávku v Norimberku, ale přehodnotili jsme to, protože bychom se moc zdrželi. Prstem jsme na mapě našli menší město na procházku – Schwabach. Náš tip byl více než dobrý. Telč je sice krásná, ale Schwabach má historické centrum větší, než je celá Telč. Plán byl jasný. Prvně zaparkovat, a pak si dát někde polívku a pivo. Zaparkovat s transportérem v krytých garážích nebyl dobrý nápad, tak jsme zaparkovali až na druhý pokus. Prošli jsme se, najedli se, jako správní turisti jsme se vyfotili všude a se vším a vyrazili jsme do naší cílové stanice.

Při příjezdu se nám dostalo vřelého přivítání. Každý se s námi hned vítal jako s „Freunde aus Iglau“. Začali se zvyšovat naše obavy z toho, co od nás budou očekávat, protože se k nám chovali velice zdvořile a s velkou úctou, přitom byli všichni o dvě generace starší než my a mnozí byli dokonce pamětníci. V pátek večer byla na programu pouze večeře, neformální setkání a volná zábava.

Skřipácký tip: pokud se chcete rychle skamarádit, naražte bečku piva.

Během večera se začali vytahovat nástroje a hrálo se a zpívalo dlouho do noci. Písničky byli pro nás neznámé, ale přitom povědomé. Bylo poznat, že máme společné kořeny. Také jsme se dozvěděli sobotní program, a že budeme hrát všichni dohromady a z not. Tím naše obavy vzali za své.

Sobotní program byl naplánovaný s německou přesností, ale uzpůsobený vyššímu věku většiny přítomných. Na všechno bylo dost času. Po snídani v deset hodin začala zkouška. Složení muziky bylo dvě skřipácká kvarteta, ale jen s jednou basou, a jedno klarinetové kvarteto. V místnosti o patro výš zkoušela druhá část účastníků setkání. Složení jejich orchestru bylo velice zvláštní. Byly tam asi čtyři stolní cimbály, podobný počet citar, dvě harfy a asi pět klasických kytar.

Vždycky jsme si mysleli, že se na skřipky nedá hrát moc dlouho. Přitom první dvouhodinová zkouška utekla ani nevíme jak. Velice nás překvapilo, kolik mají notového materiálu. Hráli jsme původní skřipácké tance z jihlavska, například z Vílance.

Během oběda nás jeden z pamětníků pozval na krátký výlet na nedaleký hrad Hornberg a na poobědové kafíčko a zákusek. Další zkouška byla naplánována až na čtvrtou hodinu, takže bylo na všechno dost času. Na hradě jsme kromě kávy a výborného jahodového dortu ochutnali i víno z místních vinic, které se rozprostíraly na stráni pod hradem.

Na odpolední zkoušce jsme pokračovali v hraní starých tanců, k nimž se přidali slavnostní pochody a Hatscho, které budeme společně hrát na konci června v jihlavě v rámci Heimattage.

Po večeři se obě skupiny sešly v horní zkušebně. Udělali jsme si takový komorní vzájemný koncert. Konečně jsme slyšeli, jak zní ta strunná muzika. Oficiálnější část večera přešla po hodině a půl v neformální společné hraní. Povídali jsme si, zpívali a hráli a ti nejvytrvalejší šli spát okolo třetí hodiny.

V neděli po snídani jsme museli vyklidit pokoje, ale společenské místnosti byli k dispozici, a tak jsme měli ještě jednu zkoušku. Zahráli jsme si, co si kdo přál. Po dlouhém hraní už ale opravdu začaly ruce bolet a Terka s Martinou si začaly stěžovat. Na závěr jsme si vyměnili dárky. Od Haralda jsme dostali notové sešity se skřipáckými melodiemi. Náš hlavní dárek už byl vypitý.

Po obědě jsme se vyfotili, rozloučili a vydali se na zpáteční cestu.

Těšíme se, až se opět shledáme.

Matěj Dohnal a Marek Čáp

Cestu skřipácké muziky do Německa podpořilo statutární město Jihlava.