Ve dnech 10. – 15. 7. 2012 náš soubor čekal veliký výlet do Bosny a do chorvatského Daruvaru na Dožínky. Já a pan Brtník jsme již v Daruvaru byli, protože jsme s místními soubory nacvičovali na vystoupení.

Příjezd do Daruvaru

Čekali jsme, až dojede autobus se zbytkem souboru, aby nás vyzvedli a mohli jsme pokračovat do Bosny. S ostatními ze souboru jsem byla v kontaktu a poprosila jsem je, aby mi dali vědět, až budou vjíždět do Chorvatska, abych je mohla jít hned po ránu přivítat. Kolem páté hodiny ráno mi přišla od Lenky Boudné SMSka, že jsou na hranicích. Ano, čas je to pro mě děsivý, tak mě samotnou překvapilo, že jsem SMSku vůbec postřehla, pak jsem si nastavila budík asi na šestou, abych byla vzhůru, až přijedou. A asi kolem šesté hodiny ráno přijel autobus před ubytovnu Rudolfa Steinera, kde jsme vždy nocovali. Chvilku bylo ticho a žádný pohyb. Po chvilce z autobusu vystoupila Lenka a řekla mi, že ještě všichni spí. Bylo mi divné, že jsem já jediná vzhůru tak brzy, protože většinou vstávám poslední, tak jsem měla chuť vběhnout do busu a zakřičet „dobré ráno!!!“, ale když jsem uviděla, jak tam ty mrtvolky leží spokojeně zkroucené na sedačkách, tak se mi jich zželelo a nedělala jsem to. Po nějakém čase se lidi začali trousit ven na vzduch. Jak jsem se dozvěděla, tak cesta byla velice náročná, jelikož bylo v autobuse veliké dusno. Pro „šípkovské“ holky to byl první veliký zájezd a hned začal dost zvesela. Postupně se nám z nepříjemného horka a dusna venku začaly skládat na zem, tak jsme je museli uložit do stínu na lavičky. Boudka bylinkářka vytáhla Bechera na žaludek a všichni včetně těch nějmladších si museli povinně cvaknout! Mňamka! 😀 Když se mrtvolky trochu probraly, dospaly cestu a na jednu noc si vybalily věci do Steinera, tak jsme se vyrazili trochu zrelaxovat na bazének. Patřičně jsme se tam osvěžili a odpočinuli si. Večer jsme všichni padli do pelíšků a spokojeně usnuli.

Cesta do Bosny

Hned po snídani jsme si sbalili věci, které jsme předchozí den potřebovali, naskákali jsme do autobusu a vyjeli směr Bosna, Prnjavor. Po cestě nám Martička říkala, jaké jsou v Bosně společenské návyky, abychom se něčeho třeba nelekli a nenastal nějaký trapas, ale nebyl důvod se čehokoli bát. Teda vlastně ano, bylo nám totiž oznámeno, že nejspíš budeme bydlet po místních rodinách. To se nám moc nelíbilo, ale nemohli jsme nic dělat. Cesta ubíhala celkem rychle, a tak už nás za chvilku mohl vítat místní soubor v čele s jejich vedoucím.

Ubytování

Netrpělivě jsme čekali, jak a kde budeme bydlet. Nakonec jsme se dozvěděli, že v rodině bude bydlet pouze Marta, protože díky ní byla družba s Bosnou uskutečněna. Kluci šli bydlet do jednoho hotelu a velké holky společně s menšími ze Šípku šly do druhého. Každá velká holka si vzala na starost jednu mladší, a tak šly společně i na pokoje. Já jsem bydlela s Peťou Gabrielovou. Když jsme si vybalili věci, tak jsme jeli na večeři a na takový společenský večer s místním souborem. Místní muzika zde hrála a zpívala. No a nebyli by to naši muzikanti, kdyby se nepřidali. Po chvilce vytáhli nástroje a k tanci a poslechu zahráli také. I nějaké původní tance jsme je naučili.

Druhý den jsme museli jít na radnici, abychom předali dar a naše družba byla tak nějak oficiální. Mezi vyvolené jsem byla vybrána já, Marek, Lenka, Pepa a samozřejmě pan Brtník. To pro nás znamenalo učesat se, převléct se do krojů a vyrazit. Zbytek souboru šel na prohlídku města. Na radnici jsme seděli kolem velikého stolu a poslouchali jsme, co nám pan starosta povídá – i přes velikou snahu jsme nerozuměli ani slovo, tak nám Pepa překládal. Předali jsme dary, Lenka pronesla proslov do nějaké jejich televize – Pepa překládal. A konečně jsme mohli vyrazit za zbytkem souboru. Teda vlastně ne, ještě nás dovezli na hotel, abychom se převlékli z krojů a bylo nám pohodlněji. Jen Lenka asi spěchala a do auta nenastoupila, tudíž musela zbytek dne strávit v telečáku.

Vystoupení

Přes den bylo veliké teplo, takže naše vystoupení proběhlo až ve večerních hodinách, hned vedle místního kostela. Spolu s domácím souborem jsme vytvořili asi hodinu a půl dlouhý program. Zahájili jsme milostnými tanci – Nezbedná holka a Berval. Následovala Kalamajka, která dopadla velice vtipně, protože nás na jevišti bylo opravdu hodně a nějak jsme se do toho úplně zamotali. Když se tančilo po kruhu v párech, tak vyšlo asi 5 holek v řadě za sebou, místo aby byly naskládané mezi páry, ale nakonec se zdárně podařilo vybruslit. Potom nás vystřídal místní soubor se svým folklorem a my jsme se mohli v klidu převléknout na náš druhý vstup. Převlékali jsme se do pracovních krojů, jelikož následoval blok řemeslnických tanců. Ševci, Mlynáři, Tkalci proběhli bez komplikací, ale jak došlo na rybáře, tak přišel menší problém – těsně před koncem jsem si zapíchla něco do chodidla. Hrozně to bolelo, ale musela jsem nějak odtančit pryč. Pak jsem odpajdala do šatny a Martička mě šla „operovat“. Vzala si pinzetu a začala hledat třísku. Dělalo se mi trochu špatně, hlavně proto, že bylo hrozné horko. Po chvilce mi odstranila cizí předmět z nohy, a ujistila mě, že tříska to opravdu nebyla, že to byl asi 4 cm dlouhý kus struny. Ale co, pacient přežil, takže všechno bylo v cajku. Během operace vystupoval opět místní soubor a potom jsme je vystřídali tradičními Horáckými koly, kde jsme do tance zapojili i diváky, kteří do toho s chutí šli. Celé vystoupení nám trochu rušila dechová kapela, která hrála pro „mladé“ hned vedle podia a my tak nebyli skoro vůbec slyšet.

Další den dopoledne jsme si sbalili všechny věci, naskládali je to autobusu a vyrazili na koupaliště. Byl tu jeden veliký bazén a jeden menší. Slunce pražilo, tak jsme museli používat hooodně opalovacího krému. Ovšem nevyhnuli jsme se zde (úpalu, úžehu?? Nevím co je co 😀 ), Pavel nám odpadnul a po celý zbytek pobytu na koupališti musel strávit ve stínu s chladícím gelem. Ostatní jsme se v bazénu patřičně vyblbli. Zkoušeli jsme zvedačky, dokonce i kadety, ale ty ve vodě fakt nešly. Hráli jsme různé hry, skákali jsme bomby, šipky, Marek s Vildou mě topili. Radka vyzvala všechny veliké kluky na souboj v přeplavání bazénu. Světe div se, ona je všechny porazila – jsou to prostě saláti! V čase oběda jsme si objednali místní specialitu, kterou nám Pepa doporučil. Byly to „Čevapi“. Bylo to trochu jako naše čevapčiči. Po pár hodinách užívání zábavy na koupališti jsme dostali ještě balíčky s jídlem na cestu a vyrazili jsme zase směr Daruvar.

Zpátky do Chorvatska

(Jelikož jsem to asi zase trochu podcenila s tím opalovacím krémem, tak jsem se do Daruvaru vracela zase jako rak. Cestou v autobuse mi Marta napatlala na záda Panthenol, takže jsem se ani nemohla pohodlně usadit, jinak bych zapatlala celou sedačku – bylo to urpení!)
Do Daruvaru jsme dojeli večer, takže jsme se zase ubytovali a po náročném dni na slunci jsme usnuli celkem brzy.

Po snídani jsme si vzali kroje a věci potřebné na zkoušku, a vlastně na celý den – hlavně zásoby pitiva – a museli jsme popojet do Končenic, kde se letos Dožínky konaly. Končenice jsou pár minut cesty od Daruvaru. Na hřišti už stálo dřevěné podium a sedačky již taky byly rozmístěné. My jsme si šli odložit věci do sportovní haly, kterou jsme už z hřiště viděli, a šli jsme si vyzkoušet naše vystoupení. Potom nás čekala generálka Jarmarku, který jsme nacvičili spolu s Chorvaty. Oběd jsme měli v Českém domě v Končenicích a potom jsme se šli převléknout do krojů, protože nás čekal průvod. Vzhledem k počasí, jsme se rozhodli jít v pracovních krojích. V průvodu jsme prošli celé Končenice a před českým domem jsme zatančili jeden původní tanec. Potom jsme se šli trochu osvěžit a připravit se na naše vystoupení.

Program začal kolem 19té hodiny a začal slavnostním zahájením. Zazněla chorvatská i česká hymna a mohlo se jít na parket. Nejprve jsme se zde předvedli my s několika tanci (Třasák, Nezbedná, Mateníky) a další hosté (chorvatský soubor, který dělá Slovensko??? Nevím přesně?? ). Poté se začaly představovat místní soubory. Některým z nich jsme dělali nové choreografie. Během představování místních souborů jsme se šli navečeřet, aby se tam pak všichni stihli vystřídat. Po posledním souboru, který předvedl svůj tanec, jsme se začali pomalu ale jistě sunout do finále. Písničkou „V Končenicích jarmark bude“ jsme uvedli druhou část programu, Jarmark. To je program sestaven z jednotlivých, většinou řemeslnických, čísel, které nacvičily jednotlivé soubory. I my jsme zde byli zapojení. Poprvé jsme uvedli náš nový tanec Pantoflíčky, který jsem tancovala já a Vilda. Sara si zde zatančila Kováře a Lenka, Pepa, Zbyšek a Milan si dali ševce. Celé vystoupení jsme opět zakončili Horáckými koly, které v tak velikém počtu lidí vypadají naprosto famózně. Zvlášť, když se podaří vše správně propojit, jak se taky stalo. Atmoška byla naprosto super.

Po vystoupení jsme řešili, zda zůstat na „afterparty“ nebo ne. Měli jsme s sebou spoustu členů mladších 15 let, a taky to horko bylo náročné. Nakonec jsme se dohodli s panem řidičem, že pro ty, kteří tam budou chtít zůstat, dojede kolem jedné hodiny v noci. Takže jsme se rozdělili na dva poměrně nevyrovnané týmy. Asi 7 nás zůstalo na párty a zbytek jel spát. My vytrvalí členové jsme si párty velice užívali a celou protančili – bylo nám fajně. Kolem jedné pro nás skutečně přijel autobus a tak jsme museli vyrazit do Daruvaru. Nějakým způsobem jsem pomohla Milánkovi nastoupit do autobusu a mohli jsme jet. U ubytovny jsme se vylodili a pomalu a snad i tiše jsme se odebrali do svých pokojů. Když jsem přišla na pokoj, tak jsem zjistila, že mám rozestlanou postel (Anička si asi myslela, že se vrátím v nějakém nepoužitelném stavu nebo co.. vůůůůůbec nevím kde na to přišla, ale byla hodná 😀 ).

Když jsme se tak nějak vyspali, sbalili jsme si věci, naložili do autobusu a šli se nasnídat. Potom jsme se rozloučili s Chorvaty a vyrazili jsme k domovu. Skoro celou cestu jsme prospali, takže to uběhlo celkem rychle. Do Jihlavy jsme dorazili v nočních hodinách a byla tu celkem kosa. Ale co.. Už se moc těším, až zase se souborem vyrazíme někam výletovat.

Lenka Prägerová