Horácký folklorní soubor Pramínek Jihlava

PRACOVNÍ TÁBOR

Víme, že čas je relativní. Proto by ode mě bylo pošetilé napsat, že devět pracovní dnů uplynulo, jako – devět vteřin – devět dní – devět let. Každý si to převedl na své jednotky času (já teď budu psát nezaujatě a nezmíním, jak to uteklo mě).

Těchto devět jednotek času pro nás znamenalo, vstávání – na povel, snídání – na povel, nástup – na povel (to se upřímně asi bez povelu nedá). Vše co bylo (i osobní volno), bylo naplánované, dopředu schválené. Inu tábor, jako tábor. My tu taky tvrdě pracovali.

—

POSLEDNÍ

Lidský tvor má sklony k sentimentálnímu vnímání i naprostých zbytečností. Vidí, jak něco končí a hned se slzami v očích praví otřepanou větu: „Něco končí a něco jiného začíná.“ To by mě zajímalo, co by pravili zde.

Dnes nastalo dost „posledních“ situací. Ovšem poslední nástup, budíček ani nácviky nebyly. Tudíž ta smutná nostalgická duše má smůlu a ještě nemůže plakat.

Vše probíhalo jako standardní den (proto bych já plakal, ale zde se zabýváme těmi citlivými).

Teoreticky první poslední věc byl nástup na první zaměstnání (to bylo i poznamenáno panem Brtník, takže i to byla poslední věc). Nevím, co by na tom mělo být sentimentální nebo smutné, nebo něco co by mělo vyvolat nějaké pocity.

Další poslední věc, je druhý nástup – zase nic zásadního.

Třetí nástup – možná trochu sentimentu, protože to bylo poslední zaměstnání, ale spíš se víc lidí radovalo.

Večeře – zase nic.

Hra – zase nic.

Vlastně jednotlivě se nestalo nic zásadního, sentimentálního. Ale musím uznat, že se celý den nesl ve zvláštním duchu.

Možná bylo sentimentální to, že celý den byla muzika v Telči. A večer zase přijela, a tudíž skočila poslední chvíle bez muziky – sentiment je na místě.

Poslední odstavec je spíš takové nevyřčené mínění, které nebudu komentovat. Musím říct, že táborová nálada se mění z hodiny na hodinu.

Náladě nepřidává blížící se loučení. Kdekdo si našel mezinárodní kamarády, a i některé už trvající přátelství si prošly svojí renesancí. Konec bude smutný. Jako vždy.

Ještě tři dny.

Autor: Vojtěch Šoula