Horácký folklorní soubor Pramínek Jihlava

Konečně jsme se mohli trochu víc vyspat (i na těch plážových lehátkách). Snídaně (míchaná vejce s bramborem, fazolová brča, ovoce, tortilly, sladké pečivo) byla „doma“, takže jsme nemuseli letět nikam do školy. I kolem odjezdu pak byly docela zmatky, tak jsme vyrazili na procházku po okolí našeho bydliště. Ve výšce 2600 metrů nad mořem (tak vysoko bydlíme) roste spousta kukuřice, kaktusů, opuncií, agáve nebo aloe. Poučení do života: už nikdy nebudu trhat opuncie holou rukou! Kousek nad námi je nějaká škola v přírodě, tak jsou tu všechny pole označená, dokonce tu někdo chová i husy a pštrosy :). Po vycházce jsme odjeli do města (samozřejmě ne hned).

Vypadalo to, že na všechno bude fakt hodně času. Dojeli jsme asi o půl jedné, Mexičani teprve stavěli pódium a plachtu nad hledištěm. Takže jsme se vydali do města nakoupit nějakou vodu, toaleťák a přesvědčili jsme Josého, aby šel s námi už asi potřetí zkusit koupit SIM kartu místního operátora. Tentokrát to konečně vyšlo! I když paní za pultem prvně někam musela zavolat (z mého telefonu s už jejich SIM kartou), aby se zeptala na tarify a jak se to dělá. Hurá, konečně to vyšlo. Podle mého vzoru se koupily ještě další 4 simky. Pak už to šlo docela rychle, tak 3 minuty na každou, ale ta první půlhodina byla šílená. Stavba pódia probíhala pomalu, tak jsme měli ještě chvíli rozchod, tak jsme zaskočili do pekařství pro spoustu výborných koláčů za málo peněz (4 veliký za 25 pesos). Jiní nakoupili spoustu ovoce a jiných dobrot.

Pak už se začalo konečně něco dít – autobus nám dovezl věci. Podle velikosti pódia jsme se rozhodli, že se přeci jen necháme nazvučit – to fakt neuřveme. A tím nastal problém číslo jedna. Když jsme se rozhodli dát na půjčený kontrabas snímač, po povolení strun spadla duše. Majitelka basy to skoro obrečela, když nás viděla, jak dloubeme cosi uvnitř. Uklidnili jsme ji tím, že už jsme to několikrát dělali (ha ha). Nakonec se asi po půl hodině boje povedlo. Po zvukové zkoušce po nás ještě chtěli, abychom hráli hymnu festivalu. Řekli jsme „proč ne“ a šli si stoupnout k jejich notám. Pohoda.

Pak přišel na řadu průvod. Obešli jsme asi blok nebo dva dokola, bylo to dost z kopce a do kopce, takže se prý nedalo moc tancovat. Aspoň, že hrát se do kopce dá. Při návratu z průvodu jsme z dálky zaslechli hymnu festivalu. No, tak jsme zase něco nestihli, nevadí. Na vystoupení jsme se radši na místo nachystali už půl hodiny předem. Zvukař naši muziku pojmul trochu jako rockový koncert, takže basu jsem slyšel dvakrát – jednou přímo a pak ještě odraz. Po vystoupení opět spousta fotek, předání dárků a mohlo se jet domů.

Domů jsme dorazili asi v 11 večer, čekala nás večeře. Tortilly s dvěma druhy masa, k tomu možnost nalít si navrch cokoli (pálivé nebo hodně pálivé), spousta zeleniny. K tomu zase voda se šťávou. Po vydání jídel se za pultem pomalu chystal DJ. Ještě jsme si na chvíli stihli zahrát a naučit přítomné hispánce Kominíčka, Kadlátka, ale i normální valčík a polku. A pak začalo disco. Vypila se spousta tequily. Někdy kolem půl druhé jsem šel spát (což není nijak pozdě, vzhledem k tomu, že teprve ve čtvrt na jednu jsme začali hrát). Co jsem se dozvěděl z vyprávění, tak se ještě chvíli tancovalo, až to DJ vypnul, začali hrát Kolumbijci a přidal se i někdo od nás.

Matěj