Horácký folklorní soubor Pramínek Jihlava

Strastiplná cesta

Lenka: Do jarního programu Přišlo jaro do vsi, které se konalo v Diodu 12. 4. 2014, jsme tanečně zpracovali lidový zvyk čištění studánek. Scénu bylo pro oživení nutné doplnit fotografiemi reálné studánky. Pan Brtník našel vhodnou studánku na louce u Luk nad Jihlavou. Proto jsme se domluvili (Já s Míšou, Elka, Michal, pan Brtník a Matěj), že se 29. 3. 13:00 sejdeme u studánky, vyčistíme jí a nafotíme. Michal s Elkou jeli autem a cestou vyzvedli pana Brtníka, Matěj jel na kole a já s Míšou jsme s sebou vzaly jako doprovod mého psa Bonynku a řekly jsme, že dojedeme vlakem. Na vlakové nádraží jsme dorazily 15 minut před odjezdem vlaku. Když jsme si chtěly koupit jízdenky, za pokladnou nikdo neseděl. Rozhodly jsme se vyčkat a následně i ťukat (až bušit) na okénko. Když se pracovnice ČD uráčila přijít, náš čtvrthodinový náskok se smrsknul na pouhé dvě minuty. Arogantní paní nám sdělila, že nestíháme a lístky nám neprodá. Tak jsme jí řekly „Pěkně děkujeme“ a rázně odešly. Přesunuly jsme se na autobusové nádraží, kde nám za necelou hodinu jel autobus. Hodný řidič autobusu nám dovolil jít i se psem, tak jsme už konečně vyrazily směr Luka nad Jihlavou. Za chvíli jsme byly v Lukách a Matěj nám zavolal, že když už jdeme pozdě, ať koupíme něco k pití, protože bylo velké vedro. My jsme měly hlad, proto jsme si koupily i sušenky..

Konečně v Lukách

Míša: Po instrukcích od Matěje jsme se vydaly hledat studánku. Když jsme dorazily na určené místo, tak jsme zajásaly, protože jsme v dálce na louce viděli Elku. Když jsme ovšem přišly blíž, zjistily jsme, že je to kůň. Uvědomily jsme si, že jdeme asi špatně a zavolala jsem opět Matějovi. Ten nám potvrdil, že jsme opravdu špatně, a že jsme odbočily příliš brzo, ať pokračujeme po hlavní silnici,on nám pojede naproti. Po chvilce jsme se opravdu setkali a dorazili jsme ke studánce, která už byla téměř vyčištěná. Tak jsme pochválily dobrou práci, daly jim napít, a tím jsme přispěly k dílu. Bonynce se studánka líbila, proto si do ní hned lehla. Lenka jí musela odehnat pryč, protože jsme studánku museli ještě upravit na poslední fotku a ozdobit jí kopretinami. Vypadalo to moc hezky!

U studánky

Lenka: Já s Míšou a Bonynou jsme tam moc dlouho nepobyly, protože jsme dorazily víceméně k hotovému. Odpoledne se překlenulo do druhé půlky a tak jsme se všichni vydali k domovu. Michal, Elkou a pan Brtník jeli autem, Matěj na kole a my jsme se chtěly projít, tak jsme se rozhodly jít po cyklostezce pěšky. Matěj a pan Brtník nám řekli, ať se psem nechodíme přímo po cyklostezce, ale po druhé straně řeky. Řekli nám, že když se budeme držet žluté značky, bez problému dorazíme do Jihlavy.

Strastiplná cesta – díl druhý

Míša: Když cesta trvala dlouho, začaly jsme být nervní. Najednou vidíme ceduli PUKLICE. To nám začalo být dost divné. Navíc se začalo stmívat, ochladilo se, sušenky došly a psa jsme musely táhnout. Pokračovaly jsme do další vesnice, ale už nebyl čas hrát si na hrdiny. Musely jsme se zeptat na cestu. Domorodá paní nám se smíchem sdělila, že se stačí překulit přes kopec a uvidíme Jihlavu. Tak jsme se kulily víc jak půl hodiny, když jsme konečně zahlédly jakubskou věž. V tu chvíli nám zavolal Lenky bratr „Kde je Bonynka?“ Pověděly jsme mu, že už jí táhneme jako kozu a už fakt nemůžeme. Řekl nám, že si pro ni dojede. Tajně jsme doufaly, že nás odveze taky. Naštěstí se tak stalo a všechno dobře dopadlo.

Lenka Prägerová a Míša Franková

PS: My jsme do těch Puklic chtěly jít!